Online sezení konšelstva OBHM dne 2. 3. 2021 - IV. část
Milé tetičky a sousedé
Nechci psát o pandemii, to slyšíme a čteme všude, chci vám napsat, něco co vás třeba zaujme. Také máte rádi chvíle, kdy si po denním shonu v klidu domova sednete na vaše místo, abyste si přečetli něco hezkého, zajímavého? Tak si sedněte a čtěte. Ať se Vám četba následujících stránek líbí.
Rád bych vám představil pana Ing. Miloslava Vítka. Narodil se v Horních Měcholupech 13. dubna 1939 a později se přestěhoval do Prahy. V Příbrami vystudoval průmyslovou školu hornickou, pracoval na úpravě uranové rudy a dálkově studoval vysokou školu chemickou technologickou a v Ostravě vystudoval také dálkově vysokou školu báňskou. V Příbrami jsem ukončil práci na Ústřední správě výzkumu a těžby radioaktivních surovin. Aby vyhověl své ženě z Moravy, tak se přestěhoval do Ostravy, kde prožil 34 roků na ředitelství OKD v Ostravě ve funkcích hl. dispečera výroby, báňského inspektora. Kromě toho byl předsedou výboru pro dobývání mohutných slojí. Již v šedesátých letech byl ve výboru ČVTS OKD - později předsedou. Po sametové revoluci, kdy pominuly, jeho omezující politické problémy z r. 1968, nastoupil do funkce vedoucího marketingu. V té době působil v komisi Ministerstva průmyslu a obchodu v komisi rozvoje energetiky ČR. V r. 1996 odešel na vlastní žádost do důchodu, protože se mu nelíbily praktiky privatizace OKD. Od té doby pracoval na své IČ v ústředí Klubu českých turistů jako programový manažer. Řídil vydávání Cykloatlasů a později Obrazových atlasů a slevový systém KČT - Eurobeds. Tuto práci dělá dodnes vč. organizace turistiky v oblastním výboru KČT Zlínského kraje a současně dělá kronikáře města Vizovice, kde od r. 1996 bydlím ve svém domě. Nyní, když se blíží k závěru své životní dráhy, stále častěji vzpomíná na své začátky v Horních Měcholupech a říká si, že bych měl napsat a vydat čtivou formou vzpomínky na rodné hnízdo, které prodělalo za dobu jeho nepřítomnosti takové změny, které lze více vychutnat s ohlédnutím do minulosti. Mohlo by to být zajímavé čtení především pro obyvatele Horních Měcholup a okolí. Pan Vítek, bude vydávat knihu o Horních Měcholupech, kterou osobně spolufinancuji. Posílám dvě kapitoly z této knihy, a věřím, že vás to potěší.
Horní Měcholupy čtyřicátých a padesátých let
Centrum obce tvořily dvě hospody. Hospoda u Nykodýmů obsahovala v prvním patře divadlo, taneční sál a dole byla pivnice a fotbalová klubovna. U hospody se scházela mládež ke svým aktivitám. Sto metrů směrem k Uhříněvsi byla hospoda pana Herverta. Hospoda byla vybavena divadlem a zahradním posezením s kuželkovou dráhou. Pan Hervert vlastnil mlátičku s příslušenstvím, kterou zapůjčoval malozemědělcům. Kuželkovou dráhu mu spravoval pan Junkvert, zručný tesař a všeuměl. Když jsem ho obdivoval a ptal jsem se ho, čím je vyučen, pravil že je nádeník a ten musí umět všecko. Jednou se mne při nějaké sešlosti ptali: čím chceš chlapče být? Nádeníkem - pravil jsem. Proč? Podivili se a někteří se shovívavě usmívali. Protože ten musí umět všechno - pravil jsem.
V centru byla prodejna potravin paní Vojtěchovské. Paní Vojtěchovská také vozila psím střežením na trh mléko od kravičkářů z Měcholup. Za největší pamlsek z prodejny paní Vojtěchovské jsem považoval velké rohlíky posolené velkými krystaly soli. Nejdříve jsem z rohlíku „vybagroval“ vnitřek a potom jsem si pochutnával na křupavé kůrce. Rohlíky přivážel pekař v dodávce na dřevoplyn. Ještě dnes mám v paměti vůni směsi dřevoplynu a čerstvého pečiva.
V druhé světové válce obsadila hospodu u Nykodýmů německá armáda. V centru vesnice byla i prodejna masa s porážkou, kterou vlastnili Chariparovi a později Srbovi.
Kino v Měcholupech nebylo. Do kina se chodilo do Petrovic anebo do Dolních Měcholup. Kostel ani hřbitov zde také nebyl, byla zde jen kaplička, ve které pan Kučera oznamoval klekání, nebo umíráček. Naproti kapličky byl konzum - prodejna, kde se nejen nakupovalo, ale, jak to bývá, diskutovalo i pomlouvalo. Tak jednou jsem byl svědkem takovéto příhody:
jednoho dne před polednem začal zvonit umíráček. V tom okamžiku vznikl v prodejně chaos a nakupující horlivě zjišťovali, komu zvoní hrana. Do prodejny vstoupil sedlák pan (z etických důvodů od této chvíle nechci jmenovat) a smutným hlasem oznámil; byl to starej XY. Nebudu napínat: někteří sedláci, kterým sousedila pole se neměli rádi a dělali si naschvály. Někdy to zašlo až tak daleko, že mu "dobrý" soused nechal za živa odzvonit.
Do kostela se chodilo do Petrovic, nebo do Dubečka. Podobně tomu bylo se hřbitovy.
Obecní rozhlas zde dlouho nebyl. Úřední zprávy a oznámení vyhlašoval bubeník před hospodou u Nykodýmů. Před touto hospodou se odehrávalo mnoho příhod. Formani, kteří rozváželi v krytých vozech zboží se zde zastavovali „na panáka". Pekař z Petrovic také a někdy, když měl rozvezeno, tam ztvrdnul déle. Veselí dorostenci z Měcholup mu několikrát připravili překvapení. V době, když v hospodě popíjel, pobídli jeho koně a ten maje toho čekání již dost s povděkem přijal tuto nabídku a odkráčel i s povozem domů. Kočí, když uznal, že je jíž dostatečně zrestaurovaný vyšel před hospodu a zjistil ke své nelibosti, že opět půjde domů pěšky. Svůj úděl přijal s ulehčením z praxe, neboť věděl, že jeho kůň je moudrý a je na něho spolehnutí. To vše se odehrávalo k obveselení několika výrostků, kteří nemaje vymoženosti moderní doby, trávili svůj volný čas fotbalem a realizací chytrých a někdy i dobrodružných nápadů. Když jsem u koní, tak nesmím vynechat pana Koukolu, který s koněm Karlem vykonával pro občany Měcholup povoznickou službu. Na příklad moje babička si vedla poznámkový blok, ve kterém byly zapsány služby pana Koukoly - dovoz uhlí a podobně a za to odpracované hodiny babičkou na jeho polích.
V Měcholupech byl i cukrář u kterého si před Vánoci objednávali lidé fondánové cukroví a když bylo vysvědčení, které dopadlo relativně dobře, tak si úspěšný absolvent mohl zakoupit indiánka, nebo jiný cukrářský zázrak. Pamatuji také na ševce, pana Kalinu, který pracoval v malé zasmolené budce uprostřed obce. Obdivoval jsem ho při práci a dokonce jsem se ho doma snažil napodobovat. Nejvíce se mi líbilo spravování porážek přitloukáním ke svršku dřevěnými floky. Na "hlavní třídě", silnici vedoucí z Petrovic přes Měcholupy měl trafiku nevidomý pan Kovařík, který dokázal hmatem vydat žádané zboží i rozeznat přijímané peníze. Jeho manželka, paní Kovaříková byla velice agilní, organizovala ochotnické divadlo a dokonce odhadla mé nadání a angažovala mne v jedné divadelní hře pro děti, kde jsem hrál vítr a moje role spočívala v tom, že jsem na signál v daném okamžiku přeletěl přes jeviště a dost jsem syčel. Všem se to líbilo a mi to posilovalo sebevědomí. V Petrovicích byli občané trochu osvícenější, protože si zařídili obecní vodovod. Vodojem umístili na Kozinec - Vartu, ale ani to nevyprovokovalo Měcholupské ke zbudování obecního vodovodu. Měcholupští hasiči existovali a vyznačovali se tím, že v době hasičského plesu shořel stoh slámy státního statku. Mezi lidmi se šuškalo, že stoh zapálil nějaký politický odpůrce režimu. No bodejť. Bylo to v období měnové reformy. Jako zvědavé děti jsme v protektorátu sbírali aluminiová pozlátka, která shazovaly svazy spojeneckých letadel na rušení německých radarů a v padesátých letech jsme po polích zase sbírali letáky „padělky“ nově vydané papírové koruny. Z jedné strany to byl věrný obraz koruny a z druhé strany byl nadpis textu „Hladová koruna“. Koncem čtyřicátých let byl v Evropě pořád hlad a bylo potřeba mobilizovat všechny síly ke zvyšování úrody. V Měcholupech národní výbor kromě výzev na brigády do zemědělství také vypisovat akce, jako zabíjení hrabošů. Za ocásek se vyplácena jedna koruna. Nebylo to špatné, neboť za tržby jsem si koupil diabolky do vzduchovky. Hrabošů bylo hodně. Pomáhal jsem při práci na poli a pamatuji si, jak jsme při sklizni obilí zašlapávali hraboše bosýma nohama. Když se podávkami nakládaly snopky obilí z panáků na žebřiňák, tak se obnažila hnízda hrabošů, kteří se rozběhli na všechny strany a děti je bosýma nohama zašlapávaly.
V letním období jsme postupně se stoupající teplotou odkládali části oděvů. Začalo to odložením podvazkového pásu a shrnutím punčoch na podkolenky. Srolováním punčochy pod koleno vznikla nad lýtkem bandáž, která zpravidla udržela punčochu v této poloze a když ne, tak tomu pomohla gumička ze zavařovačky. Tak vznikly podkolenky. Při dalším oteplení se bandáž shrnula až ke kotníkům. Bandáž tak nabyla na objemu a vadila při chůzi. To byla poslední fáze před odložením obuvi a po celé léto jsme běhali bosi. Dalším opatřením národního výboru bylo stanovení požárních hlídek kolem železniční trati. Parní lokomotivy občas zapálili odletujícími jiskrami zrající obilné pole a cílem hlídky bylo rychlé alarmování hasičů a pomoc při zásahu. Hlídky byly sestaveny z mládeže. Pro nás to bylo velké dobrodružství. Hlídkovali jsme ve dne v noci a hráli jsme na železničním náspu karty. Vedle na poli rostla žlutá krmná mrkev, která chutnala podobně jako červená, ale nemohu si vzpomenout jak jsme ji čistili, když tam nikde nebyla voda. Asi v rámci akce „Z“ dobrovolníci čistili obecní rybníček, hasiči odčerpali vodu z bezodtokového nebesáku a ručně se vyváželo bahno. Byla snaha rybníček i prohloubit a přitom se odkryly u břehů vrstvy jílu. Byly tam vrstvy v národních barvách. Červená, modrá a bílá. Z keramického hlediska to mohly být zajímavé materiály, ale nikoho to kromě mne nezajímalo. Z barevných jílů jsem vyrobil kuličky a vypálil doma v kamnech. Byly tak dokonalé, že jsem je zařadil do pytlíku s kterým jsem chodil hrát (cvrnkat do důlku) v té době u dětí velmi oblíbenou hru – kuličky. Jíly byly velmi viskózní a této vlastnosti jsem využil při svém vynálezu samostřílu jílových kuliček. Princip tkvěl v tom, že na pružný klacek asi 1 m dlouhý jsem napíchl kuličku o průměru asi 3 cm a švihem jsem ji poslal k cíli. Dle mého odhadu kuličky dolétly na vzdálenost i větší než 100 m a dalo se i mířit. Byla to dokonalá zbraň pro klukovské války ale bohužel se moc nerozšířila, protože jíly potřebných kvalit byly vzácné. Také jsem vymyslel hru která spočívala v tom, že jsme se schovávali před lidmi tak, aby nás neviděli. Vypadalo to, jako když chystáme nějakou lumpárnu a tak jsme občas byli pronásledováni a v tom bylo to dobrodružství. Problém byl v tom, jak mám tento vynález pojmenovat. Nemohl jsem přijít na moudřejší název než „Aby nás nikdo neviděl“. Název se mi nelíbil a byl tak pitomý, že se ujal a ještě po mnoha letech jsem se o něm dozvěděl v nějakém literárním pořadu.
Stále odbočuji a měním téma, omlouvám se, ale když jsem u toho klukovského válčení hlavně s Petrovičáky, kam jsme chodili do školy, tak se musím zmínit o další zbrani poválečné doby. Byla to pistole vyrobená z patrony letecké kulometné kotlářské střely i s kovovým zaváděcím článkem, který tvořil rukojeť pistole. Do pistole se zepředu nastrčila patrona z náboje do pušky. Těsně před zasunutím se v ní umístil svitek kinofilmu z celulózy a zapálil. Celulóza doutnala i bez přístupu vzduchu, vytvořila tlak a následoval výstřel i se zvukovým a kouřovým efektem. Ještě před tím se pistole namířila na kamaráda, nebo jenom cvičně na terč. Tak jsme si tenkrát hráli.
Filmy hořely dobře i bez přístupu vzduchu, o čemž svědčil i tragický požár filmových atelierů v Hostivaři koncem r.1945.